Zdeněk Nový – terapie v Praze

Konflikty mezi dětmi


Klienti si do terapie „nosí“ různá témata. Jedním z nich je výchova dětí.

S procesem výchovy souvisí přijetí dětí takových, jaké jsou. Každý z nás k výchově přistupuje jinak. Běžná je oscilace mezi dvěma krajními póly. Prvním z nich je lhostejnost ke konání dětí, druhým jsou nekonečné pokusy o změnu dětských projevů, resp. osobnosti dítěte.

Ani jedna z obou krajností není prospěšná. Při rodičovské lhostejnosti se dítě ocitá příliš brzy samotné ve velkém prostoru světa. Tím pak předčasně „dospívá“, nemá dost bezpečného prostoru prožít své dětství, a tudíž si ho nezpracuje. To zůstane ve stinných útrobách a řídí jeho dospělý život. Člověk se poté ztrácí ve svých dětských představách o světě.

Na druhém pólu – rodičovské úzkosti a neustálých pokusů o přeformování projevů potomka – dítě ztrácí svou identitu a přizpůsobuje ji představám dospělé autority. V dospělosti pak takto vychovaný člověk hledá další autority, které by mu říkaly, co má cítit a jak se má projevovat. Ať tak, či onak, v obou případech dítě neví, kým je, a neumí se autenticky projevit.

Jedním z případů projevu autenticity je dětský konflikt. Jedno dítě je v konfliktu obráncem. Hájí si vlastní hračky, brání si pokojíček – vlastní území – nebo se nechce dělit o rodiče. To jsou běžné pudy sebezáchovy. Na druhé straně konfliktu stojí sok. Ten zcela přirozeně bojuje o kořist, dobývá nové území. K tomu všemu samozřejmě potřebuje obdiv životodárných rodičů.

Když se děti začnou o něco hádat, prát se, rodiče je nezřídka okřikují a přetvářejí k tomu, aby byly „hodné“. Příměrem by snad mohlo být to, že si děti mezi sebou zkouší, jak je kdo z nich silný, jak uhájí své limity a jak se umí sebe samo zastat. To je proces, který probíhá mezi lidmi i v dospělosti. Pokud mají své limity a své dovednosti „osahané“, mohou do světa vstupovat sebevědoměji. Jsou si totiž vědomi sebe sama a toho, co dokážou. Pokud však do dětského sporu příliš vstupuje dospělý, bere tím dětem onen „tréninkový prostor“.

Matka objímající poraženého syna
Když je toho moc, vyjádřete spoluúčast bez zdlouhavého vysvětlování. Prostě tam buďte.

Když konflikt přeroste kapacitu dětského vědomí, nelhostejný rodič s dítětem situaci bez hodnocení zreflektuje, uzná mu jeho potřeby a i to, že se tentokrát nenaplnily. Veškeré emoce z toho plynoucí, tj. pocit křivdy, bezmoci i vzteku společně pojmenují, pokud je na to dítě přípravené. Ušetří si však poznámky o tom, jak by mělo být rozumné a ustupovat, a nebo mu naopak dávat zákeřné rady, jak „soupeře“ příště zmanipulovat.

pes-s-kyvajici-hlavou-hneda-big
Pejsek, který umí jen kývat hlavou nahoru dolů.

Konflikt je tvořivá věc. Skrze něj budujeme vztahy i rodinu. V konfliktu dává každá strana na srozuměnou, co chce, co nechce, jaký má k danému tématu postoj,
a hají si prostor, ve kterém se cítí být pánem. Bez konfliktů bychom donekonečna pouze kývali hlavou nahoru dolů.

Neprosazovat svou vůli nelze vydržet donekonečna. Trpělivost nakonec přeteče
a celou dávku schytá většinou někdo z bližních, který se skoro omylem ocitne
v našem palebném poli.

Proč se ale tlakovat jako papiňák, když do přiměřeně dramatického konfliktu – míněno kultivované diskusi o postoji zúčastněných – lze vstoupit dřív a tím si vyčistit partnerský prostor? Nejspíš mj. proto, že když jsme se to jako malí mohli naučit, tak nám dospělí říkali, ať se nehádáme a jdeme si podat ruce na usmířenou. To mělo efekt veškerý žádný. Ani jeden nedostal, co chtěl, a podání ruky bylo jen prázdné, neupřímné gesto jako úlitba dospělým. Jako děti jsme odcházeli ze situace zmatení, protože se nevyřešilo de facto nic. Hlavně, že byl klid.

Když budeš dělat všechno pro to, abys měl ve vztahu klid, budeš mít všechno možné, jen ne klid.

Stejně se pak chováme i ve vztazích. Bez vnitřního práva na vlastní potřeby máme strach je projevit. Máme totiž zafixováno, že důležité je mít klid – snad ze strachu. Ale jak říká staré moudro: „Když budeš dělat všechno pro to, abys měl ve vztahu klid, budeš mít všechno možné, jen ne klid.“ Když už se pak do konfliktu pod dále neudržitelným tlakem pustíme, konáme to s vyzrálostí pětiletého dítěte, protože to bývá často poslední moment, kdy nám rodiče konflikty nezakazovali. Hádka je pak plná obviňování toho druhého a vynášení úzkoprsých soudů. Ztrácíme smysl pro realitu a absolutizujeme jako ty malé děti. Z třikrát nevyneseného koše se stává „S ničím mi nepomůžeš“ a z pár dřívějších večerních usnutí je nakonec „Jsi frigidní“.

Člověk pak obviňuje partnera z toho, co si o něm pouze myslí. Sám nedokáže pojmenovat, co ho trápí, jak se cítí a co potřebuje. Nesdělí tím pádem o sobě druhému prakticky nic. Snad jen to, že bouchly saze. A to vše proto, že své potřeby a city nezná nebo se za ně stydí, a tak je těžko sdělí komukoliv jinému. Ještě aby je znal, když ve věku, kdy je mohl poznávat a prosazovat, za ním neustále stála autorita vysvětlující mu, že prosazovat se nelze.

Zruším doma televizi, aby se o ni děti nehádaly.

„Zruším televizi, aby se o ni děti nehádaly,“ četl jsem v rodičovském článku. Lépe by bylo naučit se střídmosti a dohodnout společně pravidla v mantinelech, které určí rodič.

Otrávené „Nehádejte se!“ říká výchovně jedno velké nic krom toho, že to, jak se dítě projevuje, je pro rodiče obtěžující. Každé dítě potřebuje přijetí svých rodičů,
a proto se snaží vyhovět jejich představám o tom, jaké by mělo být. Když tedy vidí, že zastat se samo sebe a svých potřeb v takovém rozměru, jak je toho schopno, rodiče nepřijímají, snaží se být „hodné“ a ztrácí svou identitu.

„Nehádejte se“ problém neřeší. Nedává signál, co rodič v tu chvíli potřebuje. Konflikt vyvěrá z toho, že hádající se děti mají ve stejném prostoru protichůdné představy o tom, jak má daný prostor vypadat. Každé z nich chce prosadit svou vůli, ale prozatím nemají dostatečně socializovaný aparát. Nejsou proto ale špatné a neměly by se tak cítit. Děti se neumějí s porozuměním vcítit do druhého
a chápat jeho potřeby, to se učí v průběhu života. Nikoliv však skrze nařízení rodičů k falešné solidaritě. Ta vyvolá v zatím egocentrickém dítěti pnutí, jehož následkem se samo od svého prožívání odpojí, protože s vnitřním rozporem nejde být. Zmatek v tom, co cítí, že chce, a v tom, co mu tvrdí autority, dětské vědomí dlouhodobě neustojí.

Pokus o to, naučit děti ohleduplnosti přílišným donucováním, tresty nebo předlouhým vysvětlováním, vede k spíš k tomu, že se dítěti vygumuje vlastní já, odpojí se od vlastního prožívání a ztotožní svoji identitu s rodičovou představou. Rodič si v tu chvíli neuvědomuje míru násilí, kterou na dítěti páchá. Děti při tomto odpojení přestanou rozvíjet samy sebe a „zamrznou“ ve vývoji.

V lepším případě v dospělosti končí u terapeuta, se kterým dávají dlouze dohromady kontakt se svými základními emocemi. Kultivace je pak na úrovni malého dítěte. V některých případech jsou emoce člověka zastrkané hluboko ve stínu a vytáhnout je na světlo trvá roky.

Kdyby však rodiče či ostatní dospělé autority uznali již v klientově dětství jeho potřeby (nemuseli by mu je nutně všechny vyplnit), mohli mu tím pomoci
k emočnímu zrání a postupnému poznávání, čím on sám je.

Konflikt se tak v dospělosti stává platformou, kde člověk své potřeby sděluje, uvědomuje si je, neodmítá je sám před sebou a v konečném důsledku unese
i jejich nenaplnění protistranou. Právě kvůli tomu, že mu v dětství dospělá autorita nevnucovala nebo nevysvětlovala, že bude správným, když bude mít potřeby jiné.

Jak jsme již řekli, dítě je od podstaty egocentrické. Hledí primárně na uspokojení vlastních potřeb a je to tak správně. Ohleduplnost hnanou soucitem získává člověk s přibývajícím věkem a těžko se jí lze dovolávat u dětí, které jsou v daném okamžiku zmáhány chtíčem po hračce toho druhého.

Motivem potlačovat konflikty – v dětském případě typicky vztek – je často vytěsněná agresivita rodičů a jejich strach z ní. Pravděpodobně si v dětství zažili něco podobného, a neunesou proto přítomnost vzteku v místnosti.

Naučit děti s konfliktem pracovat v bezpečném prostředí domova, to je to, co jim může rodič dát. To se však nestane, když bude konflikt potlačovat.

Konflikt má tvůrčí potenciál. Střetnutí protikladů může přinést něco nového. To, co je dokonalé, již nic nového nevytvoří. A jednostranný názor pro sebe samého dokonalý je. Člověk proto ke svému životu potřebuje zvládat konflikty. Vědomý člověk pozoruje nekonečný konflikt v sobě a dané protiklady staví tváří v tvář. Tím je možné zrození nového života v člověku samém. K tomu je potřeba, aby tlak vnitřního konfliktu ustál.

Tento obraz je obdobný tomu, vidět dvě hádající se děti, a proto může rodiče děsit. Byli jsme vychováváni, abychom byli hodní, s garancí, že „moudřejší ustoupí“. Pokud se to stane životním dogmatem, člověk skončí zašlápnutý hluboko pod zemí a je jen otázkou času, kdy jako mina vybouchne – směrem ven anebo dovnitř. Ven chrlí neotesanou agresi nebo záplavu výčitek směrem ke svému okolí. Dovnitř se to projeví neuvěřitelným tlakem na to být lepší, případně až kolapsem ve stavu nemá smysl žít.

Přitom by stačilo naučit se včas říkat „Já chci…“, „Já potřebuji…“, „Cítím se…“, „Tohle nechci…“. Jak ale, když to jedinec neví? Když to chtěl jako dítě kamarádovi sdělit, nemohl, protože „My se tady nehádáme“.


Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.